Využila jsem čas dvanáctihodinového čekání na Luton aiport,
že vám napíši o autostopu, který jsem podnikla tento rok v září.
Čechy >>
Maďarsko a zpět
V Maďarsku se konal celosvětový Rainbow guetering (pro
ty co nevědí oč jde..) a já tam prostě chtěla.. a ještě že znám mě velmi
oblíbený cestovatelský web, kde už jsem poznala spousty úžasných lidiček. Nyní
tomu nebylo jinak a s jednou slečnou jsme si domluvili společnou cestu,
ona chtěla jet vlakem, ale já řekla, že zkusíme stop. Tak.. nakonec jsme si
stopování užili plnými doušky.
Začalo to asi tak..
Den 1.
V úterý jsem měla namířeno do Prahy, ale bylo strašné
počasí a něco podnikat nemělo cenu, takže jsem po cestě skončila u sestřenky
doma v HK. Už jsme si s Kristy říkali, jestli se na to nevykašleme.
Sledovali jsme počasí všude možně kde se na webu dalo a každá stránka
ukazovala, že v Maďarsku má lejt ještě pěkných pár dní a mi tam plánovali
pobyt tak na 4-5 dní. A spát ve stanu v podmínkách, které vám brzy vylíčím,
by bylo fakt hustý. Jenže.. my jsme tam fakt chtěli, takže nakonec vyhrála
zvědavost a cestovatelský duch nad rozumem a už jsme stáli na první benzínce ve
směru Praha > Brno se zdviženými palci, cedulí s nápisem Brno a úsměvem
na rtech. Z čehož plyne cesta
pokračuje aneb…
Den 2.
Nečekali jsme dlouho, možná max. 15 minut a jedna milá,
mladá slečna nám hned zastavila a naložila baťohy do kufru. A to se to jelo
v novém fáru s koženými sedačkami! :D Vyslechli jsme si, že jsme
docela blázni a ještě ke všemu když spolu cestujeme a neznáme se, no nebo znali
jsme se, ale jen z internetu asi 4 dny před odjezdem :D.. A cesta nám
úžasně ubíhala při rozebírání nekonečného a velmi složitého tématu, které nemá
rozumné řešení v jakémkoliv směru „Chlapi“ :D.
Kousek za Brnem už jsme chytali hned další stop se staršími
lidmi, kteří nám moc nerozuměli, protože přeci na cestování je trochu brzy
v našem věku a navíc když si jezdíme tak po světě, místo toho abychom šli
na vysokou! No a ještě stopem? Mankote! Připadala jsem si jako bych seděla
v autě s naší babčou :D!
Z Bratislavy již tak rychlý stop nebyl, ale asi za dvě možná
tři hodiny nás kamion vyhodil kus před Budapeští a tam nás opět okamžitě vzal
nějaký sympatický Maďar, kterému bylo sice prd rozumět i když mluvil německy
:0).., ale tvářil se mile, stále se smál a pouštěl nám jejich maďarský pecky,
který teda fakt stojí za to a nějak nám povídal o svojí rodině.
Pokud pojedete někdy do Maďarska, s angličtinou nejspíš
příliš neuspějete, tedy alespoň my jsme moc neuspívali. Ať jsme mluvili s kýmkoliv kdo nás tam
na stop vzal, anglicky neuměl, a když už uměl tak německy a byla to taky celkem
rarita.
Do Budapešti jsme přijeli asi v 9 v noci a to jsme
říkali, že za tmy už nikam nestopujeme. Takže náš první den skončil na letišti.
Budapešť má krásné letiště a málo lidí, takže se nám tam spalo celkem pohodlně.
V případě nouze tedy mohu doporučit :0)!
Den 3.
Druhý den od příjezdu do Maďarska, jsme jeli vlakem do
vesničky Bercel, kde se Rainbow konal. Na hl. nádraží jsme se ještě seznámili
s Fredericem, který jel na rainbow taktéž i se svým pejskem Leilou
(rainbow lidi poznáte na první pohled :0) ). Cestoval sám z Itálie a byl
očividně rád, že si má konečně s kým popovídat… Italština je úžasná řeč,
později mě to motivovalo začít se jí učit, jednoduchý jazyk jen co je pravda.
Po noční bouřce a slušném slejváku bylo všude totální bahno,
ale byla to sranda, takže zahodili jsme boty, byli jako čuňata a šťastný, že jsme
konečně na místě. Nějakým způsobem jsme si postavili stan vedle českého
týpíčka, kde naše maličkost byla po dobu našeho pobytu pečená vařená.
Za ty, nakonec tři dny, jsem si tam moc dobře odpočinula,
odreagovala a poznala úžasné lidi a vyslechla si nádherné a bohaté příběhy a to
nejen v táboře nebo při stopování do Budapešti, ale i cestou zpět.
A jak domů?
To jsme už stopovali aj z Bercelu.. Ve vesnici, není
ale moc sranda stopovat.. chvílemi jsme propadali zoufalství, že zase budeme
určitě někde spát na letišti, což já nakonec spala.
Z Maďarska do Bratislavy jsme se vezli asi se čtyřmi
kamiony a pár dodávkami. I když to bylo více méně po dálnicích, vyplétačka
z vesnic okolo Bercelu a Bercelem počínaje, nás zdrželi natolik, že jsme
do toho překrásného Slovenska dojeli i tak za tmy. Kristýně jel tu noc ještě
vlak do Olomouce a tak já zůstala do rána na letišti, kde se dá fakt při
nejhorším docela slušně přespat a ráno si to pěšky štrádovala skrz celou
Bratislavu, po pár km už s docela těžkým batohem, na hlavní vlakové
nádraží.
Mimo to, pokud máte v plánu chodit po městech jako je
Bratislava a jiné pěšky několik km, jako třeba z letiště na nádraží, je
zbytečné ptát se lidí kudy se tam jde, protože každý vás, i kdyby to mělo být jen
1 km, pošle na městskou hromadnou, že tam jede nějaký autobus. :0)
Co vám budu povídat.. došla jsem tam po svých. Nakonec jsem
po několika hodinách dojela z Bratislavy do Kostelce s nejen bolavýma
nohama, ale už i zadkem z toho sezení. Tak opravdu vám nevím, co je lepší,
jestli sedět nebo chodit.. ale osobně jsem 100% pro „pěškobus“ :0)!
Co dodat dál? No to je přece jasný! Nemůžu se dočkat dalšího
stopování někam do neznáma! :0)
Žádné komentáře:
Okomentovat