Marodím a kuji pikle abych se nenudila.

Už pár dnů se snažím vyležet teplotu a bolest v krku. Teplota už opadla, ale normální tón hlasu ze sebe ještě nevydám. Co se dá dělat, doléčím to na Kanárech.

Doma je ale strašná nuda když člověk nemůže běhat po venku a to jsem se těšila zas na procházky s Roxinkou, na běžky a na ten náš skvělej les a zase z toho nic nebude. Takže jsem si už asi po čtvrté procházela věci v batohu, pár jich vyházela, pár zas přibalila a vypadá to, že už tu váhu nezmenším, ať se snažím, jak chci.

Při třídění asi pětice měn, co mi teď chrastí v peněžence, jsem našla ještě pár mincí z Norska a ta jejich koruna je tak pěkná, s dírkou uprostřed, že mě hned napadlo něco z ní vytvořit, stačilo jen trochu provázku, tvořivosti a náznak nudy co vás hned donutí zase něco dělat. Nakonec z toho vznikl náramek a já se na chvilku zabavila.

Mám pocit, že jsem dnes do toho focení dala něco ze sebe.

Kromě toho stále pročítám něco o kanárech a vymýšlím, kde to bude nejlepší a mám další spousty nápadů kam se mrknout. Vypadá to na pěkné, většinou slunečné počasí bez deště a hlavně na teplotu, která je přijatelná ke koupání a při lození ze sopky na sopku s plným batohem, nezdechnete v půlce krpálu.

A jaký ostrov je nejlepší? Jednoznačně La Palma, po doporučení lidí co tam žijí, jsem zkoumala, pročítala a opravdu ten ostrov se tváří velmi přátelsky. Není to střed turistiky, má dva potůčky, či říčky s pitnou vodou, údolí kráteru s bohatou vegetací a nejčistší ovzduší, dost možná i na světě. To vedlo astrology ke stavbě observatoře pro pozorování hvězd na nejvyšším vrcholku tohoto ostrova. Nemůžu se dočkat až tam nad mraky taky vyšplhám a budu se kochat tou nádherou, co se nad námi v noci třpytí.. Když to vidím, vždycky se mi rozzáří oči a jsem si vědoma ty smysluplné propojenosti mezi všema a vším co se kde děje a vždycky mi to připomene, „Když je možný tohle tak už všechno.“ Neskutečný kolik pocitů ve vás probudí jeden pohled, nebo jen myšlenka.

Nezastavujeme, nečekáme, jedem dál

Po malé odmlce je tady!

Brzy na viděnou Norsko!
Se zavazadly nacpanými dary, div to z nich nepadalo, mě Helen brzo ráno, no brzo na Norsko, dovezla na letiště. S loučením přišel i smutek, ale zároveň těšení se na léto, na další shledání.

Letěla jsem opět z letiště v Bergenu, které mi dalo celkem zabrat. Sranda byla už jen to, že zavazadla si odbavujete sami. Při letištní kontrole jsem zase pípala, takže botky dolů, dusit v sobě smích když vás prohmatávají, protože to šíleně lechtá. A kdo z vás letěl s plným batohem jako kabinové zavazadlo, oblečený jako cibule s botami co nejdou zapínat, asi o tom ví své. A potom najít tu správnou čekárnu s vaším letem bylo, hmm berme to sportovně, takže bylo to zábavné. Letiště připomíná spíš skleněné bludiště. Ještě že si nechávám vždycky trochu časovou rezervu. Mohu jen podotknout - Znám se. :0)

A už jsem v letadle. Vyhrála jsem zase místo u okýnka s celou prázdnou řadou sedaček, takže více jsem už být spokojená ani nemohla. Mraky se trochu protrhaly a let byl ještě lepší než báječný. S každým vzlétnutím, pohledem tam ven a uvědoměním jak je všechno nekonečný, bez hranic.. je mi více a více sympatičtější myšlenka jít na stewardku. Koneckonců kdo ví, kam mě čas přivede.

Zase to Česko..
Po pár hodinách v Česku jsem si přála "Už abych byla zase pryč." Bydlet s lidmi a vůbec pokoušet se s nimi navázat nějakou konverzaci, když vám absolutně nerozumí a přitom to jsou vaši příbuzní, je těžký a překvapující zároveň. Jak řekl jednou jeden filozof a spisovatel „Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.“ A asi na tom prostě něco je.

A co nevidět, rychle pryč
Dnes jsou to už jen 4 dny do odjezdu do Německa na letiště a 5 dní do odletu na Lanzarote. Nakonec nás jede 5 možná 6. Včera jsem si udělala check-in online s jistotou, že mi přidělí opět sedadlo u okýnka.. a "prdlajs" mám to nejhorší místo vůbec, přímo v uličce. A to dokáže znepříjemnit den, když se na to jediný z celýho cestování těšíte skoro vždycky nejvíc! Mimo to celkem začínám litovat koupené zpáteční letenky. Utvrdila jsem se v tom, že s ničím ani s nikým nejde počítat na 100%.. alespoň ne s tím co mi zatím do života přišlo. Je tak těžký něco plánovat, když se pořád všechno mění, to mě přivedlo k závěru že unášet se nějaký čas proudem času, vypnout a někde vyčistit hlavu je teď to pravé. Takže na Kanárské ostrovy, kde není nijak singnál, jsem už natěšená. A tak ani nevím jestli se mi bude chtít vracet a vymýšlet zase co dál, protože je to takové "bloudění" a ač je to příjemné, zajímavé a v mnoha nebo spíše ve všech směrech poučující, že vám to cestování a lidi co potkáváte opravdu otevírá oči, srdce i duši. Chce to něco "velkého". Je to tak, že život se mi před několika měsíci změnil, nenapadlo by mě ani ve snu.. ani jinde, jak moc razantní to bude a teď je to jakoby ta změna stále probíhala a já už se nemůžu dočkat toho nějakého obřího zážitku, cíle co mi bude důvodem tomu všemu a řekne mi, "No a kvůli tomu jsi byla tam a tam, měla to a to, nemohla mít to a zase tamto a to všechno byly důvody k tomuto." Z toho vlastně vzniklo, že jsem sbalila "bágl" na všechno a hurá vstříci tomu zmatku.. což mě přivádí na další myšlenku.. „Uvědom si, odkud jsi přišel, kam jdeš a především, proč jsi vytvořil ten zmatek, do kterého ses dostal." Tak že by to "proč" byl ten důvod? 

Ať je to jak chce, adié já mizím. A před čím neuteču, to mě dohoní. :0)

Silvestrovský den

Jak prožíváte nejraději takovéto dny? Já jsem pro klidnou pohodlnou atmosféru, něco dobrého k jídlu, k pití a doladění toho všeho nějakou skvělou hudbou. Zkrátka řečeno, absolutní relax. To mě tu ale ani z daleka nečekalo.

Plán byl zcela jasný, hodně pití, hodně jídla a přehlušit sousedy, co si mysleli, že jim písničky budou hrát hlasitěji. Byli bez šance.

Navečer se k nám začali sjíždět lidi, najednou z původních 13 se počet vyšplhal asi na 20 a silvestrovská párty byla hned v plném proudu. O tom jak se tu mladí baví bych snad raději pomlčela. Za zmínku jen stojí to, že slečny z Norska když zpívají, mají až nepřirozeně vysoký hlas a to celkem trhá uši.
Paří se až do svítání, což tady znamená tak do devíti, bez přestávky. A jestli vás zajímá co jim tu přijde k chuti, potom to na plné čáře vyhrává vodka.
Já na tom byla tak, že ve dvě zaplula pod peřinu a přes všechen ten randál usnula, jako když mě do vody hodí. A ráno, po zděšeném pohledu jak to u nás doma, po té dlouhé noci, dopadlo, šla opět a zároveň naposledy postarat se o ty čtyřnohé miláčky.

Zbytek, mého prozatím posledního dne tady, trávím pakováním věcí do zavazadel a je mi smutno, že nemám žádnou kouzelnou hůlku, kdy bych mohla jen mávnout a vše by se alespoň o dvakrát zmenšilo.