I z pouhého "odskoč si" může být parádní výlet

Je chvilka před Vánoci a jelikož nám lednička už nějaký čas zeje prázdnotou, musela jsem jít něco nakoupit. A lepší dnes  než v dalších dnech, kdy všechny popadne totální šílenství a bude ve stáji fofr. To především pro to aby se stíhali vrátit do svých teploučkých útulných domovů, obléknout se do sváteční róby a začít ladit tu pravou vánoční pohodu!
Ale k věci.. znáte takový to, kdy si už opravdu nutně potřebujete odskočit.. No tak to jsem po cestě taky potřebovala. Odskočila jsem si do lesa vedle a "hoplá" byl z toho výlet na dvě hodiny. :0D Objevila jsem docela zajímavou cestičku a nevěděla jsem kam mě dovede, takže změna směru byla jasná volba a město se odložilo na dobu neurčitou.
Po vyšplhání až na vrchol kopce jsem se dostala na, řekněme, mýtinku. Byl tam opravdu nádherný výhled, sic mezi stromy, ale i tak jsem koukala až na horizont moře, které se na mě v dáli třpytilo. Bylo to super, problém nastal při otázce "Kudy že jsem to přišla?". Na tohle já si totiž vždycky po chvilce zapomenu nějak dávat pozor. Na konec jsem k mému překvapení, vyšla na stejném místě, za to ze zcela jiného směru. A tak si říkám "Jak já to dělám?".. Po celé bloudění se nekonalo ani jedno potkání s tím parohatým lesním obyvatelem, ale otisků prasečích tlapek tam bylo celkem dost, což můj návrat na zpět nějak urychlilo.
Teď sedím doma, kručí mě v břiše a doufám, že zítra mě ta cesta do coopu už vyjde!