Brzy na viděnou Norsko!
Se zavazadly nacpanými dary, div to z nich nepadalo, mě Helen brzo ráno, no brzo na Norsko, dovezla na letiště. S loučením přišel i smutek, ale zároveň těšení se na léto, na další shledání.
Letěla jsem opět z letiště v Bergenu, které mi dalo celkem zabrat. Sranda byla už jen to, že zavazadla si odbavujete sami. Při letištní kontrole jsem zase pípala, takže botky dolů, dusit v sobě smích když vás prohmatávají, protože to šíleně lechtá. A kdo z vás letěl s plným batohem jako kabinové zavazadlo, oblečený jako cibule s botami co nejdou zapínat, asi o tom ví své. A potom najít tu správnou čekárnu s vaším letem bylo, hmm berme to sportovně, takže bylo to zábavné. Letiště připomíná spíš skleněné bludiště. Ještě že si nechávám vždycky trochu časovou rezervu. Mohu jen podotknout - Znám se. :0)
A už jsem v letadle. Vyhrála jsem zase místo u okýnka s celou prázdnou řadou sedaček, takže více jsem už být spokojená ani nemohla. Mraky se trochu protrhaly a let byl ještě lepší než báječný. S každým vzlétnutím, pohledem tam ven a uvědoměním jak je všechno nekonečný, bez hranic.. je mi více a více sympatičtější myšlenka jít na stewardku. Koneckonců kdo ví, kam mě čas přivede.
Zase to Česko..
Po pár hodinách v Česku jsem si přála "Už abych byla zase pryč." Bydlet s lidmi a vůbec pokoušet se s nimi navázat nějakou konverzaci, když vám absolutně nerozumí a přitom to jsou vaši příbuzní, je těžký a překvapující zároveň. Jak řekl jednou jeden filozof a spisovatel „Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.“ A asi na tom prostě něco je.
A co nevidět, rychle pryč
Dnes jsou to už jen 4 dny do odjezdu do Německa na letiště a 5 dní do odletu na Lanzarote. Nakonec nás jede 5 možná 6. Včera jsem si udělala check-in online s jistotou, že mi přidělí opět sedadlo u okýnka.. a "prdlajs" mám to nejhorší místo vůbec, přímo v uličce. A to dokáže znepříjemnit den, když se na to jediný z celýho cestování těšíte skoro vždycky nejvíc! Mimo to celkem začínám litovat koupené zpáteční letenky. Utvrdila jsem se v tom, že s ničím ani s nikým nejde počítat na 100%.. alespoň ne s tím co mi zatím do života přišlo. Je tak těžký něco plánovat, když se pořád všechno mění, to mě přivedlo k závěru že unášet se nějaký čas proudem času, vypnout a někde vyčistit hlavu je teď to pravé. Takže na Kanárské ostrovy, kde není nijak singnál, jsem už natěšená. A tak ani nevím jestli se mi bude chtít vracet a vymýšlet zase co dál, protože je to takové "bloudění" a ač je to příjemné, zajímavé a v mnoha nebo spíše ve všech směrech poučující, že vám to cestování a lidi co potkáváte opravdu otevírá oči, srdce i duši. Chce to něco "velkého". Je to tak, že život se mi před několika měsíci změnil, nenapadlo by mě ani ve snu.. ani jinde, jak moc razantní to bude a teď je to jakoby ta změna stále probíhala a já už se nemůžu dočkat toho nějakého obřího zážitku, cíle co mi bude důvodem tomu všemu a řekne mi, "No a kvůli tomu jsi byla tam a tam, měla to a to, nemohla mít to a zase tamto a to všechno byly důvody k tomuto." Z toho vlastně vzniklo, že jsem sbalila "bágl" na všechno a hurá vstříci tomu zmatku.. což mě přivádí na další myšlenku.. „Uvědom si, odkud jsi přišel, kam jdeš a především, proč jsi vytvořil ten zmatek, do kterého ses dostal." Tak že by to "proč" byl ten důvod?
 |
| Ať je to jak chce, adié já mizím. A před čím neuteču, to mě dohoní. :0) |
Žádné komentáře:
Okomentovat